Dějiny třebovické farnosti (6. díl)

Farnost Třebovice za II. světové války

Politická a společenská situace v evropských zemích vyvrcholila na konci 30. let 20. století v podepsání tzv. mnichovské dohody (v noci z 29. na 30. září 1938 za účasti zástupců čtyř evropských mocností – Německa, Itálie, Francie a Velké Británie), která znamenala vznik Česko-Slovenska (tzv. druhé republiky) a přinesla nešťastné události let 1939–1945. Obec Třebovice se tak rázem octla na území Třetí říše jako součást říšské župy Sudety ve vládním obvodě Opava. Na tomto území žila většina obyvatel německé národnosti, ale současně zde pobýval nezanedbatelný počet populace mluvící českým jazykem. Jednalo se o 19,8 % z tehdejšího celkového zdejšího obyvatelstva. Teritorium enklávy českých farností se táhlo od města Svinov (povýšeno na město v roce 1936) skrz „slezský Hostýn“ Hrabyni směrem k Hradci nad Moravicí a dále přes Kylešovice k obcím Stěbořice a Neplachovice. Dalšími slezskými oblastmi připojenými k Německu bylo Hlučínsko (jako územní díl Altreichu) a Těšínsko, které po mnichovské dohodě nejprve patřilo na devět měsíců Polsku.

Dne 9. října 1938 třebovický farář P. František Hadamčík upozornil lid z kazatelny, aby byl v nadcházejících dnech velice obezřetný. Po bohoslužbách se zpíval Svatováclavský chorál. To ještě nikdo netušil, co nacistická propaganda zamýšlela a následně provedla s kultem sv. Václava – největším symbolem českých zemí a jednou z nejstarších tradic. Nejenže došlo za Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) k pokřivení výkladu vztahu knížete Václava a saského vévody a východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka, ale svatý Václav byl využit k vyobrazení na bankovce nejvyšší nominální hodnoty (5 000 K), točil se film o jeho osobě či na sklonku války vzniklo vyznamenání s názvem Svatováclavská orlice odměňující protektorátní vědce a umělce. Ještě téhož dne přibyla do Třebovic skupina 20 německých vojáků se dvěma důstojníky. Následující den Němci převzali nádražní stanici (zřízena v roce 1930) a německé vojsko, které stále přibývalo, se nastěhovalo do školy, dvora a Bártova hostince.

Dne 12. října byli do třebovického úřadu dosazeni noví zaměstnanci, kteří zničili archivní materiály s příruční knihovnou. Z radnice bylo odstraněno vše, co by připomínalo období první republiky – byly vytrženy pamětní desky (T. G. Masaryka), zlikvidovány pamětní list a mince. Třebovice ve Slezsku byly přejmenovány na Strebowitz.

Třebovický farář P. František Hadamčík byl zatčen dne 17. října 1938 a po pěti dnech krutých výslechů byl propuštěn. I přesto byl ještě několikrát zatčen, držen ve věznici a samozřejmě vyslýchán. Na jaře 1939 po doporučení olomouckého pomocného biskupa Josefa Martina Nathana (episkopát 1943–1947, kromě toho generální vikář sudetoněmecké části olomoucké arcidiecéze) zažádal o přeložení do sousedního Protektorátu Čechy a Morava a poté byl dosazen do farnosti Jezernice. Třebovice tedy přišly o svého duchovního a v letech 1938–1940 farnost spravovali administrátoři P. Smolka a P. František Navrátil, jenž zde docházel z porubské fary (Do Poruby přišel 11. srpna 1938 a působil zde jako farní vikář. Vystudoval bohosloví v Olomouci a na kněze byl vysvěcen dne 5. července 1938. V porubské farnosti působil do 11. srpna 1948.). Od roku 1940 (do roku 1949) zde působil jako farář P. Bohumil Kittrich, jehož instalace se konala dne 6. října v 9 hodin 30 minut v třebovickém kostele. Po ukončení slavnostní mše svaté se konal pro členy farní rady oběd na faře.

Společenský život byl během válečných let de facto nemožný. Možnost scházení měli lidé jedině v kostele či místních hospodách. Dne 26. února 1942 zazněly kostelní zvony František (ulit v roce 1938) a Ondřej (také ulit v roce 1938) naposled a o dva dny později byly zabaveny berlínským úřadem Reichsstelle für Metalle a odvezeny německou vojenskou správou nejprve do sběrny ve Svinově. Poté měly být použity k válečným záměrům patrně v Německu. Hrůzné chvíle přineslo též bombardování anglo-americkým letectvem (15. leteckou armádou) na česká města včetně Ostravy. V průběhu dvaceti minut bylo v Ostravě zmařeno 400 lidských životů, zničeno 123 domů a 1 475 jich bylo poškozeno.

Jak dokázali být nacisté krutí, se třebovičtí obyvatelé přesvědčili dne 24. ledna 1945. Za tuhých mrazů byli v Třebovicích vyhozeni z transportu jedoucího z koncentračního tábora do Opavy tři polonazí političtí vězni, kteří byli poté odvezeni do zdejší márnice. Namísto důstojného pohřbu byli zesnulí zakopáni do společného hrobu u zdi v severní části hřbitova. Farář P. Bohumil Kittrich si pouze stačil poznamenat jejich vytetovaná vězeňská čísla (15.713 – 117.313 s červeným trojúhelníkem – B 10.547 s hvězdou). Exhumace těchto těl byla vykonána dne 13. ledna 1949 v 15 hodin, kdy v hloubi 1,50 m byly nalezeny zbytky kostí patřící dle následného výzkumu osobám mužského pohlaví. Kromě kostí byly vyzdvihnuty zbytky shnilého oděvu a trestaneckých dřeváků. Příčina smrti nebyla přesně určena a bylo usouzeno, že smrt nastala z důvodu umrznutí, a to na základě výpovědi svědků, kteří těla před jejich pohřbením viděli. Následně byli tito tři političtí vězni pohřbeni ve společné rakvi u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Třebovicích v blízkosti pomníku padlých.

Období zkázy a očekávání bylo ukončeno v podvečerních hodinách 30. dubna 1945 v rámci Ostravsko-opavské operace, která měla za úkol osvobodit nejen Slezsko a severní Moravu, ale zamezit zničení strategického průmyslového města Moravské Ostravy. V tento den němečtí vojáci opustili poškozenou elektrárnu v Třebovicích a ustoupili za řeku Odru. Nejvíce postiženou obcí v souvislosti s touto operací byla Hrabyně. Ta byla z 80 % zničena a čekala na svou postupnou obnovu. Po skončení druhé světové války byla zorganizována akce Budujeme Slezsko, v režii slezské etnografky Heleny Salichové a učitele z Krásného Pole Jindřicha Šajnara, mající za úkol pomoci právě válkou zničeným obcím ve Slezsku.

První větší náboženskou slavností třebovických farníků v kontextu vzpomenutí na padlé v letech 1939–1945 se stala polní mše svatá konaná dne 9. května 1946 na místním náměstí u příležitosti celostátních oslav osvobození Československého státu – tzv. třetí Československé republiky. Ta nicméně v nadcházejících letech pomalu získávala jinou politickou podobu a po roce 1948 ji čekala další doba represe.
Pavel Březinský