Křest

„My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Ježíše Krista, byli jsme tím křtem ponořeni do Jeho smrti. Tím křestním ponořením do Jeho smrti byli jsme spolu s Ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s Ním srostli tak, že jsme Mu podobní v Jeho smrti, budeme Mu tak podobní i v Jeho zmrtvýchvstání.“  (Bible – List Římanům 6,3-5)

Křest dítěte se má konat ve farnosti, do které dítě a jeho rodiče patří, tj. kde žijí, chodí do kostela a účastní se života farnosti. Křtem se totiž člověk stává se všemi právy a povinnostmi součástí Církve, která se konkrétně uskutečňuje právě ve farnosti. Má-li křest z nějakého vážného důvodu proběhnout jinde, musí to být s výslovným dovolením vlastního faráře, který se buď za žadatele a jejich přípravu zaručí, nebo to ponechá na posouzení duchovního správce místa křtu.

Jelikož malé dítě není schopno osobního vyjádření a rozhodnutí, staví se na rozhodnutí a víře jeho rodičů. Víru je zde nutno vnímat jako osobní vztah s živým Bohem. To je sice záležitost vnitřní, ale je-li vztah opravdový, nutně se bude projevovat vnějškově. Je proto třeba vážně se nad svou vírou zamyslet, pokud řeknu, že v Boha věřím, ale přitom podle toho nežiji a nijak to neproměňuje můj život.

Je důležité, aby rodiče (a samozřejmě i kmotr) žili katolickou víru, ve které by jejich dítě mělo být pokřtěno a následně vychováno, jak se při křtu slibuje. Nestačí pouhá skutečnost, že rodiče jsou pokřtění nebo že si to někdo z rodiny přeje. Známkou toho, že rodiče žijí z víry, je jejich církevně platné manželství (tj. uzavřené v kostele před katolickým knězem), účast na nedělních mších svatých, modlitba, pravidelné přistupování ke svátosti smíření a sv. přijímání, respektování křesťanských morálních zásad a snaha o život podle nich. Samozřejmě, že skutečnost nebývá ideální, ale zároveň není možné na ideál zcela rezignovat a faktický životem odmítat k němu směřovat.

Křtu dospělého člověka předchází intenzivní asi roční příprava, tzv. katechumenát. V případě křtu dítěte, které není schopno rozhodnout samo za sebe, se staví na konkrétní víře rodičů, neboť jsou to oni, kteří při křtu slibují, že dítě budou ve víře vychovávat, tedy vlastně, že onen katechumenát doplní po křtu. Pokud by však rodiče křesťanským životem nežili, je nutné vést nejdříve je, mají-li o to skutečně zájem (něco jako „katechumenát rodičů“), neboť samozřejmě nemohou být Církví nuceni, aby při křtu prohlašovali a slibovali něco, co by nebyla pravda. Nebylo by dobré začít život dítěte lží, kterou by nad ním rodiče vyslovili. Záleží tedy především na víře a praktickém křesťanském způsobu života rodičů dítěte.

Křestním kmotrem má být katolický křesťan, který už přijal svaté přijímání, je biřmovaný a vede život odpovídající víře a převzatému kmotrovství. Měl by být pro svého kmotřence vzorem křesťanského života, aby se s ním mohl kdykoliv bavit o víře, ale především aby u něj mohl hledat oporu v situacích, kdy bude vystaven nebezpečí či pokušení z křesťanské cesty sejít, a to jak v oblasti věroučné, tak morální. Nejdůležitější povinnost kmotra není u křtu, ale po něm.

Tolik pár obecných poznámek, které nemohou nahradit osobní rozhovor s rodiči v konkrétní životní situaci a hledání, jak se posunout na cestě křesťanské víry, na kterou byli rodiče dítěte při svém křtu postaveni…

Křest starších dětí a dospělých vyplývá z jejich zásadního životního rozhodnutí, které nelze uspěchat, proto příprava trvá alespoň jeden rok. Předpokladem křtu je poznání a vyznání křesťanské víry, rozvíjení víry jakožto osobního vztahu s Bohem a začlenění se do života Církve.

Kontaktní osoba: o. Karel Rechtenberg, tel. 731 517 610